Locipka, hárupka a dřevo aneb družina v Perličce

21.10.2015 06:44

Finské tajemství

Prozradím vám tajemství. Doma nejraději jím lžičkou (jak polévku, tak hlavní jídlo). Jak vidno následující příspěvek se bude týkat stolování.

Začnu jinak. Trocha teorie. Jeden z kurikulárních dokumentů českého vzdělávání odborně nazván Rámcový vzdělávací program (zkráceně RVP) nám říká v části C, podkapitole 5.9.1. ČLOVĚK A SVĚT PRÁCE, že žák "dodržuje pravidla správného stolování a společenského chování". Jak můžeme toto strohé nařízení v naší škole chápat? Myslím, že naše děti nemusí mít bravurní znalosti používání nástrojů vysoké gastronomie, ale obyčejnou vidličku s nožem by používat mohly.

Dětem při obědě vždy připomínám, že jsme ve škole a zde jíme hlavní jídlo pomocí vidličky a nože. Nutno podotknout, že děti na tento fakt často zapomínají. Neustále opakovat slova „vidlička a nůž“ každý den mě už nebaví. Rozhodl jsem se, že slova lžíce, vidlička a nůž se naučím finsky. I stalo se tomu tak. Prosím pěkně, LOCIPKA jest lžíce, HÁRUPKA zove se vidlička a VEJCI jest nůž. V poslední době sleduju značné zlepšení úrovně našeho školního stolování. Kdyby však přeci jen časem došlo k recesi úrovně našeho stolování, přemýšlím o využití jazyků svahilského nebo maďarského.

 

Družina sobě

Měsíc září byl věnován dřevu, práci se dřevem. Samé řezání, sekání, kutání, lámání, přenášení větví, stavění chalupy a totemu.

Naše děti jsou velmi tvořivé. Neustále by si vytvářely nějaké chýše, kopaly díry, pořád by na zahradě něco kutaly. Děti jsou dobrým učitelem. Jen je třeba jim občas naslouchat. Řekl jsem si tedy proč ne. A proč to neudělat ve velkém.

Myslím, že naši cesťáci nás musí mít skutečně rádi. Nad tratí je spousta nepotřebného dřeva, které stejně cesťáci pravidelně prosekávají, takže materiál lze brát a to prosím beztrestně (doufám). Ještě, že máme ve třídě aktivované aktivistky, které bojují za naši zeleň a nedovolí nám (Dr.Voštěpům) brát více než máme povoleno (od nich). Jinak bychom vysekali nad tratí snad vše dřevěné (k nemalé radosti našich cesťáků).

Třeba kácení stromu (akátu, což je mezi evropskými stromy docela nebezpečný plevel) byl pro děti i pro mě neskutečný zážitek. Užíval jsem si pozorování při práci. Strom jsem v rámci bezpečnosti řezal sám, což neznamená, že u mě nikdo nebyl (zbytek se šel podívat s Luckou na blízkou louku) a nedodával tolik potřebné rady. „Udělej si klínek“, „teď to řízni z druhé strany“, „už to bude“. Myslel jsem, že řezání bude snadnější, ale nikoli. Dalo to pořádně zabrat. Už už jsem byl u konce, když přišla celá Lucčina skupina a z uctivé bezpečné vzdálenosti sledovala mé snažení. Skandování: „Ráďo,  Ráďo.“ Říz, říz, křup, křřůůůůp. Padá! Šumění listí koruny padajícího stromu. E! Žádné prásk o zem. Strom se nám zachytl o druhý strom, opřel se a nic s ním nelze udělat. Ale lze. Don´t worry. Uřežeme to tady. Tady a tady. Jedem. Řežeme a nic. Pila se zadrhla. Vylezu na kmen (po kterém se dá chodit a houpat). Houpu se a nic. Děcka: „Jé houpačka, my chceme taky“! Čtenáři neděs se! Vše proběhlo bezpečně a hladce. Houpající dítě bylo z jedné strany drženo Luckou, z druhé strany panem Radimem (mnou). Pod posledním houpajícím (jako by to ten strom věděl a posloužil, jak měl) se ozval pěkný, táhlý, pomalý, bezpečný, tolik vítaný křřřůůůp. A pak už to šlo jak po másle. Na třech místech jsme uřezali větve, jak bylo dříve naplánováno. A vydali jsme se na cestu zpět do školy na zahradu. Chlapi nabrali pořádný kus kmenu a musím říct, udělali kus práce. Odnesli jej na zahradu.

Tak si říkám, že je hrozně dobře, že naše děti poznaly, co je to dřevo. Mohly si dřevo ohmatat svými dlaněmi. Mohly jej cítit, jeho vůni (i když mě osobně akát nevoní). Cítím, že je to začátek práce se dřevem. Napadá mě, že kdyby třeba někdy nějaký rodič chtěl ukázat, co se dřevem dělá on, v družině bychom to velmi rádi uvítali.

 

Radim