JAK ŠLY DĚTI SAMY DO DIVADLA

02.06.2017 20:43

Žákům 4. a 5. třídy jsem donesla letáček na anglické divadlo s tím, že pokud chtějí jít, tak je ráda doprovodím. V duchu going-outu se sami domluvili, telefonicky zarezervovali lístky, našli si divadlo na mapě, vyhledali spoje, napsali rodičům email s informacemi, jako již po několikáté… Taková výprava spočívá především v převzetí zodpovědnosti za akci, v dobrém plánování a na místě také ve schopnosti improvizovat. Přestože jsem dětem dělala „anděla“ poněkolikáté, pokaždé mě dovedou překvapit. Někdy tím, jak zodpovědně to vezmou; občas také tím, že se stále setkávají s některými věcmi poprvé.

 

Ve škole:

a: „Mám vzít s sebou stopku?“ (červené kolečko do ruky na zastavení provozu)

b: „Ne, jsme velký, potřebujeme praxi.“

a: „Doufám, že si uvědomujete, že budeme 30 minut v plném provozu. “

 

Na ulici u River Café:

a: „Jede to za dvě minuty.“

b: „A je to ta tramvaj, která právě odjíždí?“

a: „A kruci.“

 

Na zastávce tramvaje: (Tak to vypadá když cítí jeden žák zodpovědnost za skupinu)

„Holky už si stoupněte, jede nám to.“

 

V tramvaji děti zjistili, že jedno děvče nemá s sebou jízdenku:

a: „Počkat, ty nemáš ani jízdenku, ani šalinkartu?“

b: „Ne, mám peníze.“

a: „Tak šup, koupit k řidiči, mazej.“

Toto byl nejzajímavější moment mého pozorování. Dvě zastávky trvalo, než se někdo odvážil jít k řidiči. Padaly názory, zda vystoupit a jízdenku koupit v automatu (a nestihnout divadlo), zda to u řidiče koupit lze… A řidič prosím pěkně jízdenku neměl. Ale dopadlo to dobře. Nakonec koupili jízdenku přes mobilní aplikaci J.

 

V tramvaji se děti baví o tom, kdo bude za divadlo platit:

a: „Dostaneš 300Kč a zaplatíš to?“

b: „A neplatím já náhodou všechno? A co děláte vy?“

a: „My se vezeme.“

 

c: „Jsou ty lístky koupený, nebo jenom zarezervovaný?“

d: „Já jsem to jen rezervovala, ale mám i scénář.“

 

Na České děti stojí na zastávce tramvaje, chtějí jet trolejbusem který má zastávku za rohem, postávají a čekají:

a: „Odtud to jede?“

b: „Ne, tady to hledáme.“

a: „Heli, dělej něco.“

 

Já jsem tedy nedělala nic J. Ale divadlo našli, přestože BuranTeatr vedle stadionu na Kounicově je silně mátl svým vzhledem – asi čekali nějakou nazdobenější budovu. Po pár minutách chození sem a tam, přišli minutu před začátkem. Byli uctiví, spořádaní a užili si to. Paní uvaděčky si špitaly, že v nás úplně vidí to Montessori (čemuž jsem se musela usmívat, podle mě pouze na některých dětech z jiných škol bylo vidět, že tam rozhodně nepřišly dobrovolně). Cestou zpátky se nic zvláštního nestalo.

                                                                                                            Helena Matoušková